Forbidden Love - chapter 2

6. august 2012 at 16:08 |  Forbidden Love
Jen co se dotkl mých rtů, najednou jsem necítila jen svoje pocity, ale ještě něčí. Bylo to stejné vzrušení, stejná radost. Jako kdyby bylo všechno najednou dvojnásobné.
Teď jsem se šokovaně dívala do jeho očí a snažila se pochopit, co se vlastně stalo.
"Alice," vydechl nevěřícně, "já cítím to, co cítíš ty."
"To… to není možné."

"Ale ty to taky cítíš. Ty zase víš, co cítím já. Jak se to mohlo stát?"
"Já nevím." Věděla jsem, že je to pravda i když jsem netušila, jak se to mohlo stát. Když jsem se na to zaměřila, cítila jsem jeho pocity. Právě teď byl překvapený a dychtivý zjistit co se to vlastně děje, kdežto já byla jen vyděšená.

Najednou jsem zezdola uslyšela matčin ječivý hlas a uvědomila si tepající bolest ve spáncích. "Alice! Dojdi pro večeři!"
Zavřela jsem oči. Matka nikdy nevařila. A já často chodila do různých podniků pro večeři. Samozřejmě, že já.
"Já tam dojdu," nabídl se ochotně Joey.
"Ne, to je v pohodě. Chci si provětrat hlavu." Zvedla jsem se a do kabelky hodila peněženku, klíče a mobil. Celou dobu mě upřeně pozoroval.
Uměle jsem se na něj usmála, než jsem za sebou zavřela dveře. Schody do přízemí jsem brala po dvou a vyrazila ze dveří. Zastavila jsem se až o dva bloky dál a zhluboka oddechovala. Co se to sakra děje?
Snažila jsem se utřídit si myšlenky. Byla jsem ze všeho zmatená. Políbil mě vlastní bratr a já mu ještě ke všemu teď pomalu vidím do hlavy. A co hůř, i on mě.
Dvakrát jsem se zhluboka nadechla a zavřela oči. Soustředila jsem se na Joeyho a najednou mě zaplavily jeho pocity. Nejistota a starost. Unaveně jsem zatřepala hlavou a vrátila se do sebe. Bolest hlavy se stupňovala.
Zapadla jsem nejbližší pizzerie i když se mi při pomyšlení na jídlo zvedal žaludek. Objednala jsem tři pizzy a sedla si k jednomu z poblíž volných stolků. Obezřetně jsem se rozhlédla kolem sebe, když vtom se mi za zády ozval hlas Grega Hamiltona, vůdce školního fotbalového týmu, celkem hezkého svalovce s vymletým mozkem. Který po mě už nějakou chvíli jel a mě to bylo dost nepříjemné.
"Čau Alice," pronesl svým protáhlým hlasem a aniž by se zeptal, posadil se vedle mě.
"Ahoj." Snažila jsem se skrýt svou nechuť v hlase, i když jsem pochybovala, že by si něčeho vůbec všiml.
"Dneska jsme vyhráli zápas. Rozdrtili jsme je jak šváby," rozvášnil se mluvením o fotbale. Sotva jsem ho vnímala. Naklonil se blíž. "Večer to oslavujem. Nechceš přijít?"
"Ehm… promiň, dneska se mi to nehodí."
Ucítila jsem jeho ruku na svém stehně. Naštvaně jsem se k němu otočila. "Hele Hamiltone, já vím, že mozek není zrovna to nejpoužívanější na tvým těle, ale zkus se mě ještě jednou dotknout!" Normálně bych takhle možná nevyjela, ale dneska už jsem se stěží ovládala.
Zíral na mě a vypadal hloupější než obvykle. Popadla jsem krabice s pizzami a vykráčela ven dřív, než se zmohl na slovo.

"To ti to trvalo," ušklíbla se moje matka a popadla krabice s večeří.
"Nemáš zač," pronesla jsem sarkasticky ale zřejmě mě neslyšela, když zamířila do kuchyně.
Neměla jsem chuť sedět s nimi v jedné místnosti, tak jsem si vzala jablko a zamířila do pokoje. Na schodech jsem se střetla s Joeym.
"Nebudeš večeřet?"
"Ne, nemám hlad." Všimla jsem si jeho starostlivého výrazu. Nebo jsem to vycítila?
"Poslední dobou skoro nejíš," prohlásil a pohlédl na mě. "Zhubla jsi."
"Neboj, jsem v pohodě. Měl bys jít nebo mě matka zase seřve, že tě zdržuju." Nečekala jsem na odpověď a přidala do kroku. V pokoji jsem si zapnula notebook a zalezla do postele. Jakmile jsem se přihlásila na Skype, už mi blikala zpráva od mého nejlepšího kamaráda Briana.
Povzdychla jsem si a zakousla se do jablka. Po kratším uvažování jsem napsala Brianovi všechno co se dneska stalo a znechuceně zjistila, že je z toho stejně unešený jako Joey.

 

4 people judged this article.

Comments

1 Ed | 6. august 2012 at 18:53 | React

Musím říct, že se ti další část hodně povedla. Má to ráz. Je to opravdu skvělí!

2 Deniska | Web | 6. august 2012 at 21:39 | React

Je to také také ja neviem. Vôbec to nemôžem popísať. úplne ma to baví čítať..je to dokonalé teším sa na ďalší diel!

3 Alia | Web | 6. august 2012 at 21:42 | React

Teda, ty se s námi nemazlíš. Akce za akcí.
Jsem docela zvědavá na Briana, so... keep it going.^^

4 fosforová. | Web | 7. august 2012 at 0:50 | React

Ty jo. Vypadá to hodně zajímavě. Fakt se těšim na další část!

5 Rigmor Dahl | Web | 7. august 2012 at 10:25 | React

Ten můj komentář asi působí ohraně, ale baví mě to. Líbí se mi ten styl psaní ale i netypické téma. (achjo, asi neumím napsat smysluplnej komentář)
Zahrnuje to i myšlenky? Že jako ví, co si ten druhý myslí?Připomíná mi to otisk :D:)
A děkuju.

6 Rigmor Dahl | 7. august 2012 at 12:32 | React

To je pravda, hned mi to připomnělo školu noci :D

7 Rigmor Dahl | 7. august 2012 at 12:45 | React

Nevím, to jsem nečetla, naposled mi stačily upíří deníky :D to je blbost až to bolí :-D
ale tohle je fakt skvělý )) myslím to tvoje :D

8 Jannie | Web | 7. august 2012 at 14:33 | React

Prosím, prosím další. Ten stěr na Hamiltona se ti povedl.

9 Katashi | Web | 12. august 2012 at 18:36 | React

Ta prazvláštní empatie se mi líbí, její ostřejší charakter též. A matka... je taková... jakou jsem ji očekával :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement